U nás v rodině nebyl nikdy žádný myslivec, ale i tak jsem měla k přírodě a zvířatům vždy velmi blízko. Od malička jsem snila o psím kamarádovi,ale protože jsem panelákové dítě a navíc alergik, naši se postavili proti pořízení psa. Čas běžel, já dostudovala a stále jsem se cítila tak nějak napůl prázdná..V té době jsem se seznámila s mým manželem a k mé velké radosti jsem zjistila,že pochází z myslivecké rodiny. On sice sám se myslivosti nevěnuje, ale spolu se svým tátou (mým budoucím tchánem) trávil v lese každou chvilku. Vlastně díky tchánovi a za vydatné podpory manžela jsem se odhodlala a absolvovala myslivecký kurz, následně zbrojní průkaz a byla jsem přijata do mysliveckého sdružení MS Blata Hranice. Již během mysliveckého kurzu jsme si s manželem přivezli domů z CHS od Jizerského splavu fenku maďarského ohaře krátkosrstého Ciru. Našeho malého zrzouna bylo všude plno a brzy se z ní a tchánové bavorské barvářky Diany Od Vysoké Mítě stala nerozlučná dvojka, takové naše žrací komando, jak trefně poznamenala tchýně.